|
|
The clinical relevance of immunogenic cell death associated signalling and molecules in cancer therapy
Holíček, Peter ; Palich Fučíková, Jitka (vedoucí práce) ; Říhová, Blanka (oponent) ; Starková, Júlia (oponent)
Klinický význam molekul a procesů asociovaných s imunogenní buněčnou apoptózou v terapii nádorových onemocnění Schopnost nádorových buněk vyvolat protinádorovou imunitní odpověď závisí na mnoha faktorech, včetně antigenního profilu nádorových buněk a jejich schopnosti poskytovat adjuvantní signály ve formě molekul asociovaných s nebezpečím (DAMPs). Tyto molekuly jsou vystavovány a či uvolňovány během imunogenní buněčné smrti (ICD) a za určitých okolností mohou vést k aktivaci vrozené a adaptivní protinádorové imunitní odpovědi. Schopnost aktivovat ICD mají některá chemoterapeutika, fyzikální modality, cílená protinádorová léčba či radioterapie, které kromě vlastní cytotoxické aktivity na nádorové buňky mohou aktivovat klinicky relevantní protinádorovou imunitní odpověď. Z tohoto důvodu u pacientů s vrozenou poruchou v buněčné signalizaci vedoucí k uvolňování DAMPs může docházet ke snížené odpovědi na uvedený typ léčby. Předložená disertační práce se zejména zaměřuje na klinický význam procesů, které souvisí s imunogenní buněčnou smrtí a zkoumá vliv ICD na rozvoj vrozené protinádorové imunitní odpovědi se zaměřením na NK (z angl. Natural killer cells) buňky. Výsledky naší práce ukazují, že kalretikulin (ekto-CALR), jako klíčový ukazatel ICD, vystavený na povrchu nádorových buněk pozitivně ovlivňuje...
|
|
|
Nádorové mikroprostředí sarkomů měkkých tkání a jeho prediktivní význam v moderní onkologické léčbě
Ozaniak, Andrej ; Ozaniak Střížová, Zuzana (vedoucí práce) ; Büchler, Tomáš (oponent) ; Posová, Helena (oponent)
Sarkomy (Soft tissue sarcomas/STSs) jsou maligní nádory mezenchymálního původu, vyznačující se extrémní heterogenitou v histologické skladbě, biologickém chování i klinickém projevu. Většina se vyznačuje chemorezistencí a radiorezistencí. Klíčovým prognostickým faktorem pro celkové přežívání a riziko vzdálených metastáz je histopatologický stupeň diferenciace neboli grade nádoru. Grade ovšem nemá vliv na riziko lokální recidivy. Radikální chirurgický zákrok je často jedinou možnou léčebnou modalitou nebo minimálně hraje hlavní roli v terapii. U generalizovaného onemocnění jsou možnosti léčby značně omezené. Chemosenzitivita STSs je všeobecně velmi nízká, s výjimkou některých méně častých podtypů, a celkově činí jenom 5-10 %. Radioterapie je v mnoha případech standardní součástí léčebného protokolu. Podává se zpravidla v neoadjuvantním nebo adjuvantním podání, ovšem její využití u generalizovaných pacientů je okrajové a nezlepšuje prognózu. Protinádorová imunoterapie je terapeutická modalita, která využívá fyziologických schopností buněk imunitního systému v boji proti nádorovému onemocnění. Není tedy založena na cílené eliminaci rychle proliferujících nádorových buněk, nýbrž na stimulaci imunitních buněk za účelem likvidace nádorových antigenů. V oblasti imunoterapie měkkotkáňových sarkomů bylo...
|
|
|
Imunosuprese u aktivní roztroušené sklerózy: kombinovaná léčba interferonem beta a azathioprinem a monoterapie fingolimodem.
Tichá, Veronika ; Kubala Havrdová, Eva (vedoucí práce) ; Vymazal, Josef (oponent) ; Laczó, Jan (oponent)
Úvod: Přidání druhého léku byla cesta k dosažení klinické stabilizace roztroušené sklerózy u řady pacientů léčených monoterapií s přetrvávající klinickou aktivitou. Moderní imunosupresivní léčba používá monoterapii léky se specifičtějším mechanismem účinku. Pacienti a metody: Tato retrospektivní observační studie sledovala dva soubory pacientů, kteří měli i přes zavedenou dlouhodobou léčbu vysokou aktivitu nemoci. První soubor zahrnoval 85 pacientů s aktivní roztroušenou sklerózou, kteří byli léčeni monoterapií buď interferonem beta nebo azathioprinem, a byl jim přidán azathioprin nebo interferon beta jako druhý lék. U všech pacientů byla hodnocena 5letá data a v podskupině 23 pacientů i 10letá data. Do druhého souboru bylo zařazeno 126 pacientů převedených z interferonu beta nebo glatiramer acetátu na fingolimod. U všech pacientů v tomto souboru byla k dispozici 1letá data a u 53 z nich i 2letá data. V obou souborech pacientů byly po přidání druhého léku nebo eskalaci léčby hodnoceny klinické parametry (četnost relapsů, disabilita) a v prvním souboru také laboratorní hodnoty a výskyt nežádoucích účinků. Výsledky: přidání druhého léku k monoterapii vedlo k poklesu četnosti relapsů o 1,5 ročně po celou dobu sledování, tedy 5, resp. 10 let. Nebyl pozorován žádný vliv na míru invalidity. Současně...
|
host ::
RSS.